Nevíš, kdo vlastně jsi a kam patříš? To zná skoro každý z nás

Pocit, že nevíš, kdo jsi nebo kam vlastně směřuješ, zná spousta z nás. Není to slabost ani osobní selhání. Je to součást procesu, který probíhá celá léta, zvlášť tehdy, když se všechno kolem mění rychleji, než stíháš vstřebat.

Jsou dny, kdy se podíváš do zrcadla a máš pocit, že tam stojí někdo, koho pořádně neznáš. Nebo se ocitneš v situaci, kdy ti někdo položí banální otázku, co tě baví, a ty nevíš, co říct, protože upřímně, vůbec nevíš. Tohle není dramatická krize a neprocházíš tím jen ty. Identita není něco, co dostaneš hotové v nějakém balíčku. Tvaruje se postupně, přes zkušenosti, vztahy, rozhodnutí i omyly, a celý ten proces trvá mnohem déle, než ti asi někdo říkal.

Proč se ztrácíš ve vlastní hlavě

Vývojový psycholog Erik Erikson popsal adolescenci jako období, kdy se rozhoduje mezi identitou a zmatením rolí. Jinými slovy, právě v téhle životní fázi si buduješ základy toho, kdo jsi, a pokud to ještě nemáš vyřešené, jsi přesně tam, kde být máš.

Psycholog James Marcia k tomu přidal důležitou věc, totiž že identita se skládá ze dvou částí, ze zkoumání a ze závazku. Zkoumání je ta fáze, kdy zkouší různé věci, styly, přesvědčení, lidi, a závazek přijde teprve potom, až si z toho průzkumu něco odneseš. Spousta z nás tráví v té první části klidně roky, a to není špatně.

Navíc na tebe celou dobu působí věci zvenčí, rodina, okolí, sociální sítě, kulturní očekávání, a v tom hluku je těžké slyšet vlastní hlas. Výzkumy přitom ukazují, že pevnější pocit vlastní identity přímo ovlivňuje sebevědomí i odolnost vůči stresu, takže tohle rozhodně není jen otázka pocitů, ale i toho, jak se ti celkově daří.

Začni od toho, co tě přitahuje

Jeden z nejjednodušších způsobů, jak se začít poznávat, je psaní, a přitom vůbec nemusíš zakládat blog ani sepisovat hluboké úvahy. Stačí sešit a chvíle pravidelnosti. Zkus si zapisovat, co tě bavilo, kdy ti bylo dobře a proč, co tě naopak vysává, nebo jaké zážitky tě nějak zasáhly. Témata, která se budou opakovat, ti postupně začnou ukazovat, co pro tebe skutečně něco znamená, a to je základ, od kterého se dá odpíchnout.

Vedle toho stojí za to zamyslet se nad tím, co považuješ za důležité, třeba upřímnost, zvídavost, svoboda, loajalita nebo chuť věci měnit. Jakmile víš, co ti na tom záleží, máš v rukou celkem spolehlivý kompas pro rozhodování, aniž bys musel čekat, až ti někdo řekne, jak to má být.

Zkoušej bez toho, že budeš tlačit na výsledek

Hledání identity mimo jiné znamená zkoušet věci, u kterých dopředu nevíš, jak to dopadne. Teenageři to instinktivně dělají přes styl oblékání nebo hudbu, ale ve skutečnosti tohle průzkumnictví nikdy zcela nekončí a dávat mu prostor má smysl i ve dvaceti. Zkušenost, i ta, která tě úplně nebaví, ti o sobě řekne víc než dlouhé přemýšlení nad tím, jaký asi jsi.

Zároveň se postupně učíš důvěřovat vlastnímu úsudku, a to se nedá uspěchat. Pokud ti i malá rozhodnutí dělají potíže, protože nevíš, co vlastně chceš, zkus začít od drobností. Vyber si, co si dáš k jídlu, navrhni přátelům, kam půjdete, nebo se rozhoduj při nákupu vědoměji. Takhle si postupně nastavuješ cit pro vlastní preference, a ten pak funguje i u větších věcí.

Čas o samotě není ztracený čas

Samota a osamělost nejsou to samé, i když je spousta z nás občas zaměňuje. Čas strávený o samotě, bez toho, abys musel reagovat na ostatní nebo se přizpůsobovat, je přesně ten prostor, kde se dá zkoumat, co si doopravdy myslíš a cítíš. Když tě obklopují silné osobnosti nebo tlak okolí, je těžké rozlišit, co chceš ty a co jen přejímáš od druhých.

Mindfulness, tedy záměrné soustředění se na přítomný okamžik, může v tomhle hodně pomoct. Nemusí jít o meditaci v tichosti se zkříženýma nohama, stačí třeba vědomá procházka bez sluchátek nebo pár minut denně bez obrazovky. Odborníci potvrzují, že tohle pomáhá lépe vnímat vlastní emoce a potřeby, a přesně z toho se identita skládá.

Kdy má smysl říct si o pomoc

Občas ten pocit ztráty přeroste v něco těžšího, co se nedá jen tak přespat. Když ti zmatek kolem vlastní identity začne kazit vztahy, přináší výraznou úzkost nebo tě dlouhodobě táhne do smutku, vyplatí se to neřešit sám. Pohovořit s psychologem nebo terapeutem v takové chvíli neznamená, že jsi na tom nějak špatně, ale že bereš sebe vážně. V ordinaci se tohle téma řeší mnohem víc, než by si spousta z nás myslela, a rozhovor s někým, kdo ví, jak na to, může věci posunout způsobem, který sám od sebe nenajdeš.

Tohle je cesta, ne test s výsledkem

Ve čtrnácti nebo dvaceti nemít jasno o tom, kdo jsi, opravdu není chyba, je to součást procesu, který psychologové označují jako individuaci, tedy postupné budování vlastního, autentického já. Čím víc si dovolíš zkoušet, reflektovat a naslouchat sám sobě, tím výraznější obraz o sobě postupně získáš. A to je dost dobrý základ pro cokoli, co přijde potom.